Můžeme spolu zůstat kamarádi?
Autor: Kateřina HEALLO · epizoda 105
O tom, co se někdy schovává za větou „zůstaňme kamarádi". Proč nás po rozchodu tělo táhne zpátky k někomu, kdo nám neprospíval, proč rozchod není pro oba stejný a proč skutečné přátelství s bývalým potřebuje čas… a rovnost.
Ahoj, jmenuju se Kateřina a vítám vás u nového dílu podcastu HEALLO.
Jsem lehce nachcípaná, možná je to slyšet z mého hlasu. Cítím se fajn, jen mám rýmu, protože venku je hrozný hic a uvnitř hrozná zima. Nějak mě ta klimatizace doběhla. Ale přesto jsem si řekla, že mě to nezastaví v tom, abych natočila tenhle díl. Protože je to moje dlouholeté téma… a setkávám se s tím, že když se bavíme s kamarádkami, je to i jejich téma. Některých, neříkám, že všech. Ale některých.
Včera jsem shodou náhod mluvila s kamarádkou, která mi přesně tohle připomněla, a řekla jsem si: okay, to je fajn téma, pojďme se do něj trochu ponořit. Pobavme se o tom, jak to funguje a jak to vnímám i já, která jsem si to odžila.
To téma, jak asi poznáte z názvu epizody, je: můžeme spolu zůstat kamarádi? Myšleno tak, že jsme se rozešli, ale zůstali jsme kamarádi.
Chtěla bych dneska mluvit o tom, co se za touhle větou někdy schovává. Rozhodně mi nepřísluší to odsuzovat, sama jsem řekla, že jsem v tom dlouho žila. A umím si upřímně představit, že pro spoustu lidí ta věta funguje a je to v pořádku. Ale taky se setkávám s kamarádkami, kterým ta věta dost ubližuje… a ony to dlouho ani nevědí. Já jsem byla jednou z nich. Proto je to trochu moje osobní téma.
Když si na to období vzpomenu, vybaví se mi, že jsem sama. Je třeba pátek nebo sobota večer, já cítím takový neklid a mám touhu slyšet jeho hlas, dostat jeho zprávu. A v tu chvíli si řeknete: vždyť se přece nemusíme úplně ztratit z našich životů, ne? Přece můžeme zůstat kamarádi. Vždyť je to v pořádku, když tam nejsou žádné postranní úmysly. Zní to docela dospěle. Že to máme vyřešené, že víme přesně, jak to bude fungovat.
Co se děje v těle
Pokud jste poslouchali moje minulé podcasty, víte, že miluju somatiku, jsem mentorovaná Scottem Lyonsem. A proto se chci dotknout i těla. Protože to je část, kterou ve své praxi vidím asi nejčastěji… a přitom se o těle mluví nejmíň.
Když vezmu univerzální ženu po rozchodu, často nepopisuje ten smutek jako takový, ale popisuje něco, co se děje v jejím těle. Že nemůže spát, nemůže jíst, třese se jí ruka, cítí vnitřní neklid, který nedokáže uklidnit ani si ho vysvětlit. A přitom ví, že ten vztah nefungoval, že jí ubližoval, že ji svým způsobem ničil. Ale tělo ji přesto táhne zpátky.
Když se toho člověka zeptáte, co se stalo, řekne vám, že se s někým rozešel. Ale že ví, že to bylo správné. Naše hlava ví to svoje. A naše tělo přitom dělá něco úplně jiného. Protože se chová, jako by nám někoho vzali násilím.
Pomohlo mi to pochopit, když jsem si našla psychologa Davida Sbarru, který se dlouhá léta zabýval tím, co se s tělem po rozchodu děje. Říká vlastně jednoduchou, zásadní věc: když jsme s někým v blízkém vztahu, naše těla se navzájem ladí. Ten druhý nám pomáhá regulovat spánek, srdeční rytmus, stresové hormony… stane se z něj náš vnější regulátor. Něco jako termostat, na který jsme se naučili spoléhat.
A teď si představte, že vám ten termostat ze dne na den vypadne. Tělo těžko zůstane v klidu. Vyplaví kortizol, adrenalin, a vy najednou nemůžete spát, cítíte ten neklid. A přidá se ještě jedna věc: v tom vztahu vám ten druhý dával pravidelnou dávku dobrých látek. Oxytocin, dopamin, objímal vás, smáli jste se. S odstupem času se vám většinou vybaví spíš ty hezké chvíle. A najednou to nemáte. A vaše tělo začne hladovět.
A tohle je pro mě ten klíč. Ta touha napsat mu, slyšet ho, být s ním… to není důkaz, že k sobě osudově patříte. To je tělo, které prochází něčím, co se hodně podobá odvykání. A přátelství nabídnuté v téhle fázi je často jen nevědomý pokus, jak ten neklid, skoro až abstinenci, utišit.
Nejtěžší je, že ten tělesný neklid umíme tak snadno přečíst špatně. Řekneme si: vždyť to přece něco musí znamenat, když to tak bolí. Asi jsme k sobě fakt patřili. A já tomu rozumím, odžila jsem si to. Je to hluboce lidský pocit. Ale spíš to znamená, že vám vypadl ten termostat.
Bolest a osud totiž nejsou jedno a to samé, i když se v tu chvíli tváří velice podobně.
Rozchod není pro oba stejný
Chtěla bych se dotknout tématu, o kterém se mluví hrozně málo: když se dva rozejdou, není to pro oba stejné. Často předpokládáme nějakou symetrii. Jako by se ti dva rozcházeli ze stejného místa, ve stejnou chvíli, cítili stejnou bolest. Ale tak to skoro nikdy není.
Existuje výzkum, který sledoval velké množství lidí dlouho před rozchodem i dlouho po něm. A ukázal něco, co dává smysl: ten, kdo vztah ukončil, se začal odpoutávat často už měsíce předtím, než to vůbec vyslovil. Odžil si tu bolest postupně, v tichosti, ještě uvnitř vztahu. Takže ve chvíli rozchodu cítil spíš úlevu. Někdy se mu i zlepšila nálada. Zatímco ten opuštěný to dostal ze dne na den, nečekaně. A jeho nálada šla prudce dolů. Je pochopitelné, že jeho zotavení je pomalé.
A když to spojíme dohromady: kdo většinou nabízí to přátelství? Nejčastěji ten, kdo odešel. Nechci to zhoršovat, věřím, že to může být i upřímné. Ale často je za tím i něco jiného. Že si chce ulevit od viny, zůstat v očích toho druhého tím hodným. Přece já jsem ti neublížil, nabízím ti přátelství.
Jenže pro toho opuštěného je přijetí téhle nabídky často to nejriskantnější, co může udělat. Já to tehdy udělala. Protože ho to drží v naději, že když vydrží dostatečně blízko a dostatečně dlouho, možná ho získá zpátky. A právě ta naděje nedovolí, aby se rána zavřela.
Pojďme se na to podívat prakticky. Žena po rozchodu kývne, že zůstanou nejlepší kamarádi. Sdíleli spolu strašně moc, vědí o sobě hrozně moc. To, že jsou „nejlepší kamarádi", jí dává pocit, že o něj vlastně nepřišla. Jenže on začíná žít dál. Možná si začne s někým psát, s někým se vídat. A ona to vidí.
Pamatuju si, když ke mně přijel kluk, který se se mnou rozešel… byla jsem hrozně mladá… myslela jsem, že mi přijel říct, jak mu chybím. A on mi začal vyprávět, jak je zamilovaný do úplně jiné holky. To byla studená sprcha. Protože jsou přece „nejlepší kamarádi", čeká se od ní, že bude statečná, že mu to bude přát. Jenže ona se uvnitř úplně sype. A nesmí to dát najevo, protože by tu roli kamarádky porušila.
Doufám, že vnímáte tu past. Je neskutečně krutá… a ona si ji navíc vybrala sama. Skutečné přátelství totiž potřebuje rovnost. Potřebuje dva lidi, kteří stojí na stejné zemi. A nabídka přátelství těsně po rozchodu skoro nikdy rovná není. Jeden má fázi odpoutávání za sebou, druhý ji má celou před sebou.
Zkuste si položit otázku: kdyby váš bývalý nebo bývalá zítra potkal někoho nového, zamiloval se a začal s ním budovat to, co jste kdysi měli vy, chtěli byste u toho stát jako jeho nejlepší kamarád? Nebo je ta vaše nabídka přátelství malá pojistka, že tahle chvíle třeba nikdy nepřijde? Nemusíte odpovídat, já vás stejně neslyším. Jen se zamyslete nad záměrem.
Když ztratíme i kus sebe
A teď ta druhá část, kvůli které jsem epizodu chtěla natočit, protože jsem jí dlouho nerozuměla. Když se rozejdeme, neztrácíme jen toho druhého. Často ztrácíme i kus sebe.
Když jsme s někým dlouho, naše světy se prolnou. Přátelé, zvyky, malé drobnosti, které vás rozesmějí, kam jezdíte na výlety, jakou hudbu pouštíte, jak spolu mluvíte. To „já a ty" se smíchá do nějakého společného „my".
Koukala jsem se na výzkumnici Ericu Slotter. Sledovala lidi krátce po rozchodu a ptala se jich na jednoduchou věc: jestli pořád vědí, kdo jsou. A zjistila, že po rozchodu lidem prudce klesá to, čemu se odborně říká jasnost sebepojetí. Člověk najednou neví, kým je bez toho druhého.
A to se mnou rezonuje, protože tehdy jsem se cítila jako nikdo. Nevěděla jsem, co mám ráda. Byla jsem tak spojená s tím „my", že jsem ani nevěděla, jestli chci kafe nebo čaj… dřív jsme si to dělali společně. Můžeme se vrátit k Virginii Satirové, která říká: „Já jsem já." Ale ukazuje to, jak se moje hluboké já propojilo s tím jeho.
To „nevím, kdo jsem" neznamená, že bych byla nějaká porouchaná. Je to takový mezikrok. Až v něm, po nějaké době, se může vytvořit nová moje verze, která už nebude přilepená a zaháčkovaná na někoho jiného. Protože když po rozchodu zůstaneme s bývalým v těsném kontaktu, tu starou identitu jakoby zakonzervujeme. Necháme ji dýchat přes něj. A tím si zavřeme dveře do té prázdnoty, kterou bychom potřebovali projít, abychom se znovu našli.
Vaše nová verze se nemůže narodit v prostoru, který je pořád obsazený tou starou.
Sledování, vzdálenost a jedno intimní téma
Napadají mě ještě dvě věci, které odpoutávání ztěžují. První je dneska všude: sledování. I na sociálních sítích. Tváří se to nevinně, vždyť ho nekontaktujete. Ale víte, kde byl, kdy a s kým. A tak nevinné to není, protože každý takový kontakt je pro tělo malý spouštěč. Vrací vás do neklidu. To odvykání zůstává otevřené, pořád si ho přiživujete.
Já jsem se snažila strašně dlouho zapomenout, až mě jednoho dne přemohl smutek a během vteřiny bylo všechno zpátky. Celé emoce se vrátily. Druhý den jsem se cítila jako po morální kocovině a netušila jsem, proč jsem to udělala. Naše tělo si to „kouknutí" pamatuje, i když si namlouváme, že to nic nebylo.
Když nebyly chytré telefony, lidi měli šanci se ztratit přes přirozenou vzdálenost. Rozešli se, přestali se vídat, jejich životy se rozdělily. My toho druhého máme teď pořád na dosah ruky v telefonu. A právě technologie nám to odloučení vzaly.
Zároveň… úplné odříznutí někdy není jednoduchá volba a někdy ani možná. Třeba v malém městě, ve společném okruhu přátel nebo v práci. To rozhodnutí pak není jen psychologické, ale i sociální. A nechtěla bych, aby z téhle epizody zaznělo, že existuje jedno správné pravidlo pro všechny. Vůbec ne. Přinesla jsem do toho svoji zkušenost a to, co jsem si dohledala. To pravidlo neexistuje.
Dotknu se ještě jednoho intimního tématu, kolem kterého je hodně viny: sex s bývalým po rozchodu. Rada zní jasně, každý vám řekne: žádný fyzický kontakt. A má to svoji logiku. Ale podívám se na to, co ukázal jeden výzkum, že to není úplně černobílé. Stephanie Spielmann si nechala od lidí čerstvě po rozchodu psát každý den deník a pak je dlouho sledovala. A zjistila něco, co jde proti tomu dogmatu: občasný sex s bývalým to zotavení dlouhodobě nezpomalil, ani nezvýšil vtíravé myšlenky.
Neříkám to, abych vás k něčemu naváděla. Vůbec ne. Říkám to, abych vás trochu zbavila viny. Pokud se vám to stalo, neznamená to, že jste selhali, ani že jste hojení vrátili na začátek. A někdy se žena k té blízkosti vrací na chvíli, ale už bez iluzí. Ne aby doufala, že se k sobě vrátí, ale aby si pomohla projít tím pozvolným odpoutáváním, aby nebyla v tom prudkém šoku. Když si dokáže přiznat pravdu, že to není začátek něčeho nového, ale spíš tiché loučení po kapkách, tak ji to tolik nezničí. Co ničí, je ta druhá varianta, když si namlouvá, že to možná znamená návrat. Naše tělo hodně unese. Ale ty lži, kterými si něco zdůvodňujeme, nás bolí víc než to, že se nás někdo dotýká.
Závěr: co dělá přátelství s bývalým možným
Mluvím tu už strašně dlouho, tak to pojďme uzavřít. To, že přátelství hned po rozchodu je těžké, neznamená, že přátelství s bývalým není nikdy možné. Je. Jen potřebuje jednu věc, která se nedá uspěchat.
Narazila jsem na lidi, kteří se ptali, proč vlastně chtějí s bývalým zůstat přáteli. Našli čtyři důvody: bezpečí, praktičnost, slušnost a nevyřešená touha. Zajímavé je, že přátelství držená hlavně ze slušnosti, jen aby to nebylo nepříjemné, vyhasla nejrychleji. A ta nevyřešená touha, kdy jeden tiše doufá, je ta nejvíc zraňující.
Funkční přátelství s bývalým vzniká až tehdy, když oba opravdu opustí tu romantickou naději.
Když ten druhý přestane být první volbou, ke které běžíte, když je vám nejhůř, a stane se z něj jen jeden z mnoha lidí ve vašem životě. A to potřebuje čas. Potřebuje to odvahu projít si tu chvíli, kdy jsme na to sami.
Ještě jednu věc nechci vynechat. Tohle všechno jsou i moje osobní věci, je mi 45. Jsou to věci k zamyšlení. Není to žádná terapie a ani ji nenahrazuje, to říkám v každém podcastu. Je to moje povídání, moje myšlenky, to, co jsem si k tomu našla. A někdy to může přerůst běžné truchlení, a pak je dobré vyhledat pomoc. Třeba když nespavost trvá dlouhé měsíce, když jsou myšlenky na bývalého tak silné, že přestanete fungovat, když cítíte beznaděj nebo pocit, že nemáte žádnou hodnotu. Nebo když to přátelství držíte ze strachu, že se bude zlobit, že vás nenechá jít, nebo že vám něco udělá. V tu chvíli prosím nezůstávejte sami a vyhledejte pomoc.
A jestli si máte odnést jednu věc: když nejste s bývalým v kontaktu, protože vaše tělo nebo mysl na to ještě nejsou připravené, není to žádná nezralost. Je to projev sebeúcty.
Zkuste tento týden jednu věc. Až vás příště napadne mu napsat, nemusíte s tím nic dělat. Jen se na chvíli zastavte a zeptejte se sami sebe: cítím se po setkání s ním naplněná? Nebo se z jeho přítomnosti vracím do ještě hlubší prázdnoty? A pak se rozhodněte.
Mějte se hezky, budu moc ráda za komentáře a uslyšíme se příště. Ahoj.