#104 s Martinem (1): Kdo jsme a proč psychoterapie
Autor: Kateřina HEALLO · 13. června 2026 · epizoda 104
Úplně první díl společné psychoterapeutické série s Martinem, spolužákem z výcviku Virginie Satirové. O tom, kdo Martin je, jak se naše cesty potkaly ve výcviku a co nás oba k téhle práci přivedlo… a o vnitřním hlasu, kterého se vyplatí poslouchat.
Vítejte u nového dílu podcastu HEALLO. Jmenuji se Kateřina a jsem moc ráda, že posloucháte. Tentokrát jsem si přizvala svého, dovolím si říct, kamaráda, ale zejména spolužáka z psychoterapeutického výcviku, Martina. Rozhodli jsme se, že pro vás budeme společně natáčet psychoterapeutické epizody. Dovolím si upozornit, že je to pouze povídání, v žádném případě to nenahrazuje odbornou péči. Jsem ráda, že Martina poznáte, protože jak ho znám, je to úžasná, čistá bytost. Budu moc ráda za vaše reakce a když se budete těšit na další naše společné epizody. A teď už vás nechám zaposlouchat se do našeho úplně prvního úvodního rozhovoru.
Martin: Ahoj Káťo.
Kateřina: Čau, vítám tě tady u našeho prvního dílu společného podcastu, který jsme se rozhodli dělat. Je to tak?
Martin: Konečně jsme se rozhodli, ano. Děkuji za oslovení, a tím i za důvěru, a děkuji za pěkné přivítání. Jsem tady rád.
Kateřina: Já děkuju, že jsi přijal. Pro mě je velkou ctí mít možnost s tebou dělat podcast. A to, že jsme se dohodli na celé sérii, ne jen na jedné namátkové epizodě, ale že to spolu potáhneme dál… chci říct, že ta čest je na mé straně a moc se těším. A nedá mi to, abych se nezeptala: lidi, kteří poslouchají tenhle podcast, znají mě. Ale Martine, kdo je vlastně ten druhý hlas? Kdo je ten Martin na druhé straně?
Kdo je Martin
Martin: Kdo je Martin na druhé straně? Kdyby byl vidět obraz, asi byste viděli, jak jsem trošku zarudlý a možná i nesmělý, když mám říct, kdo vlastně jsem.
Kateřina: Položila jsem záludnou otázku.
Martin: Dobře. Jsem muž, jsem otec, jsem děda. Jsem člověk, který rád pomáhá druhým. Člověk, který už má něco odžito, ale doufám, že má ještě hodně předžito. A jsem člověk, který je u tebe v podcastu.
Kateřina: Děkuju za představení. Doplním to, protože jsi řekl jednu větu, že rád pomáháš druhým. Možná bychom měli říct, kde jsme se seznámili. Nechám to na tobě. Kde spolu… teď jsem chtěla říct válčíme, ale my vlastně vůbec neválčíme, protože je to spolu hrozně jednoduché. Tak kde spolu jdeme životem?
Martin: Děkuju, rád posluchače seznámím. V tom prvním to mohlo vyznít, že máme společnou cestu, skoro až partnersky. A vlastně, co je partnerské… my jsme de facto partneři. Spíš partneři v nějaké životní etapě, kde jsme se potkali. Stali se z nás partneři v tom, že chceme pomáhat. A potkali jsme se v místě, kde se k tomu pomáhání máme nějak víc přiblížit, a to místo je psychoterapeutický výcvik. Tam se naše cesty spojily.
Jak jsme se potkali ve výcviku
Kateřina: Když jsi to uváděl, říkala jsem si, že to teď poslouchá můj partner a má nastražené uši, co budeme říkat. Ale je to z mé strany s tou největší pokorou a nejčistší přijímající láskou. My jsme totiž součástí stejného psychoterapeutického výcviku a zároveň jsme i ve stejné skupině. Osvětlím posluchačům, jak to u nás funguje: skupina je rozdělená do triád. A my jsme si s Martinem podle toho, jak jsme si sedli, nějak zaklapli. Měli jsme rozhovory předtím, než jsme se rozdělovali do skupin, a prostě to sedlo. Tehdy se říkalo „očichat se", což zní tady v podcastu hrozně divně… ale ty sympatie tam byly, a tak jsme se dali dohromady a jsme spolu i v té naší triádě, že?
Martin: Jestli můžu doplnit, co je triáda. Vychází to z filozofie našeho výcviku. Triáda je vlastně základní článek rodiny: otec, matka, dítě. Takže já triádu vnímám podobně jako rodinu. A jestli poslouchá partner, byl bych rád, aby mě přivítal v rodině.
Kateřina: On tě zná. I když jste se neviděli. Já když jsem tě viděla úplně poprvé, říkala jsem si: ty jo, to je ohromný chlap. A pak jsme stáli v té triádě, šly jsme k tobě, a jak jsi vysoký, tak má u tebe člověk pocit, že je takový chráněný. A nevím, jestli to bylo tím, jak působíš, jak se směješ, jak klidně mluvíš, ale cítila jsem se strašně dobře. Byla jsem moc ráda, že to takhle dopadlo a že v té triádě spolu pokračujeme dál.
Martin: Vzpomněl jsem si na to vybírání, na ten okamžik, kdy jsme si řekli to „ano". Posluchači nevědí, že i pro mě to bylo hrozně složité. Chtěl jsem si nechat otevřená vrátka do poslední chvíle, nemohl jsem si vybrat. Přestože vy dvě milé dámy jste řekly „my bychom tě chtěly", já jsem byl zdrženlivý a čekal, až se ve mně ozve ten hlas, který mi řekne ano, nebo ne. A on se ozval. Cítil jsem, že to chci a že je to správné. Tam došlo, aspoň z mojí strany, ke splynutí toho vnitřního hlasu a toho vašeho. Věděl jsem, že to je ono.
Kateřina: My jsme tam tehdy stály a říkaly si, že tě musíme nechat. Že se na tebe nemůžeme vrhnout, nemůžeme si tě uzmout, musíme ti dát čas, aby ses i ty dobrovolně rozhodl, jestli s námi chceš jít těch pět let výcviku. Aby to nebylo nátlakové. A možná by ještě bylo užitečné říct, že jsme ve výcviku Virginie Satirové.
Martin: Ano.
Proč Virginie Satirové
Kateřina: A mám na tebe otázku. Proč sis vybral výcvik Virginie Satirové?
Martin: Úplně stejně jako vás dvě do triády. Rozšířím to. Vím, že to zní trošku podivně, ale mluvil jsem o vnitřním hlasu, kterým se nechám vést. Prošel jsem si dost složitým životním obdobím, skončil jsem trošku v troskách a začal hledat smysl života. Hledal jsem sám sebe, hledal, čeho se chytit, a nebylo to moc dobré. Byl jsem dost v blátě a začal jsem si hledat pomoc. Zpočátku se to moc nedařilo, než jsem těm věcem začal nějak rozumět, racionalizovat si je a zvedat se z toho bahna. Postupem času jsem si našel nějaké služby, psycholožku, terapeutku. Prošel jsem různým hledáním, přes psychiatrii, šarlatány a tak dále, až jsem došel do místa, kdy jsem sám pracoval v pomáhajících profesích, hlavně s lidmi, kteří mají duševní potíže, duševní krize. Tam jsem při té práci zjistil, že mě to strašně naplňuje, že si s těmi lidmi rozumím, že jsem na ně napojený a dokážu vnímat, co je v nich, co je za tím. Tam jsem začal tušit a vnitřní hlas mi říkal: hele… tam běž. Začal jsem vnímat, že mám poslouchat to, co jde ze mě, držet se toho vnitřního hlasu. Tomu říkám červená nit. Chytnout se té nitě a jít za ní. A ta červená nit mě postupně navedla na supervizora, který mě utvrdil v tom, že pokud to tak cítím, je to v pořádku. Trošku jsem bojoval s věkem, u svého představení jsem se nepředstavil, že jsem padesátník, takže jsem si připadal trošku starý. A on mě navedl na tu cestu dál. Přes něj jsem se dostal na seminář, kde se představovaly jednotlivé terapeutické směry.
Kateřina: Mhm.
Martin: Základní směry: Gestalt, rogeriánský, KBT, zkrátka nějakých osmnáct směrů, dejme tomu. A úplně poslední přednášející, v pátek v 16 hodin, byla právě satirovská terapie, rodina. A já jsem si řekl: mně už se nechce, jede mi vlak, já tam nepůjdu, mám v tom celkem jasno, vybral jsem si dva směry, tuším KBT a rogeriánský. Ale pak jsem si řekl: stálo to osmičku, tak tam zůstaň, to už ti za to stojí. A najednou přišla kouzelná víla, která měla velký hnědý kožený kufr, z kterého vytáhla kouzelnickou hůlku. Smála se, byla tak krásná… to se těžko popisuje. Člověk, který vyzařuje krásu a radost.
Kateřina: Nezatížený.
Martin: Byla to naše ředitelka výcviku, ty víš, o kom mluvím. Seděl jsem v první lavici a říkám si: ty jo, úplně se ve mně něco otevřelo. Říkám: máte pěkný kufr. A ona: však jsem si na něj musela počkat, taky v něm mám kouzelnickou hůlku a bez ní nikam nechodím. A začala povídat. Nevím, jestli někdo z nás mluví o tom, že do něj vstoupil Bůh, ale do mě vstoupila Satirová.
Kateřina: Mhm.
Martin: A od té doby jsem přesně věděl, co chci a kam chci. Věděl jsem, že mě vezmou a že ten výcvik bude skvělý. Jsem úplně nadšený, když můžu číst a poslouchat satirovský výcvik, protože to jde ze mě. Je to tak nepopsatelné dělat něco, o čem už víš, že to víš, a přitom to ještě nevíš. Asi nejsem srozumitelný, ale je to úžasné.
Kateřina: Uvidíme, určitě pak položíme dotaz posluchačům, ale dává to smysl.
Martin: Tím chci říct, že se nechávám vést nějakým vnitřním hlasem, nití, vesmírem, Bohem, říkejme tomu, jak chceme, každý to máme jinak. Ale je úžasné, že nás ten život vede tam, kde máme být. A tam je nám dobře. Mně tam je strašně dobře a jsem za to moc rád.
Moje cesta a Deklarace sebeúcty
Kateřina: Musím k tomu dodat i svůj příběh. Mluvil jsi o Rogersovi… moje volba číslo jedna byl Carl Rogers. Pak byla postmoderna. A pak jsem věděla i o Virginii Satirové a říkala jsem si: je to žena. Tak jsem šla do knihovny a půjčila si knihu o rodině. Otevřela jsem ji někde na straně 32 a tam byla Deklarace sebeúcty. Přečetla jsem si to a říkám si: pane jo, to mluví úplně ze mě. (Tenhle podcast dávám na Spotify i na další platformy, a kdyžtak tam dám prolink a nahraju tu Deklaraci sebeúcty, aby si ji posluchači mohli přečíst.) Když jsem si to přečetla, věděla jsem: já chci sem, protože ona mi mluví z duše. Poslala jsem přihlášku a nic se nedělo. Věděla jsem, že začínají přijímací řízení, a furt nic. Už za pár dní mělo být to moje, a pořád nic, tak jsem byla nervózní, protože najednou mi o to strašně šlo. Řekla jsem si: já tam chci. Tak jsem tam ráno zavolala a zvedla to ředitelka výcviku. Říkám: posílala jsem přihlášku, ale nic se nedělo. A ona: tak to máte štěstí, že jsem to zvedla, já tady obvykle nejsem… ale vidím to tady, tak přijeďte, vezmu vás ještě mezi první uchazeče. Veliká náhoda. Jela jsem na to přijímací řízení a byla jsem nadšená z toho přístupu, z té lidskosti, z toho, jak skutečně lidsky byl ten pohovor vedený. Pamatuju si, že když jsem dřív obvolávala výcviky, byla jsem třeba 176. náhradník. Strašně jsem si přála, aby to vyšlo. A ono to vyšlo. A pak to dopadlo ještě líp, protože jsem tam potkala tebe. A pak úplně nejlíp, protože tady jsme spolu.
Martin: Taky.
Kateřina: Tak taková byla naše cesta. Je hrozně hezké poslouchat, co tě k tomu vede. Připomíná mi to, že asi každý člověk má ve svém životě nějaký prožitek, který ho formuje a posouvá, a na který se pak s odstupem dívá. A chtěla bych, aby tenhle podcast, to naše povídání, nebylo jen o nás dvou. Samozřejmě v mezích podcastu, protože podcast nikdy nenahradí odbornou péči, není to žádná terapie, je to čistě povídání dvou lidí. Ale kdyby to někomu mělo udělat lepší den, už jen tím pomoct, tak je naše poselství naplněné. Co ty na to, Martine?
O vnitřním hlasu a krabičce sebeúcty
Martin: Ty jsi mluvila o Deklaraci sebeúcty. Já bych se satirovsky odkázal na brašnu, na údržbu sebeúcty. Když si to posluchač poslechne: je potřeba mít ten detektivní klobouk, aby člověk věci spíš prohledával, šťoural se v nich a pátral. Mít ten talisman, ten vnitřní talisman, který nám říká ano, nebo ne. Pokud děláme ano a cítíme ne, nebo děláme ne a cítíme ano, vede to k obrovské vnitřní nespokojenosti, a ta pak k tomu, že skončíme v tom blátě.
Potřebujeme tu hůlku a ten zlatý klíč, abychom otevírali dveře a bránili se těm strachům… a tomu, co nám lidé říkají, jak to máme dělat.
Abychom si poslechli ten vnitřní hlas a našli tu svoji vnitřní krabičku sebeúcty, vnitřní moudrosti, kterou v sobě každý máme, jen ji musíme objevit. Protože dnešní společnost chce, abychom tu krabičku moudrosti neměli, aby tou moudrostí bylo to, co nám říkají a kam nás vedou. A my pak přestáváme poslouchat tu krabičku moudrosti v nás, ten vnitřní hlas. A to vede k tomu, že končíme v blátě, v ordinacích, v terapii. Nevím, jestli je moje odpověď to, na co jsme se ptali, ale takhle to cítím a chtěl jsem to podtrhnout.
Kateřina: Tvoje odpovědi jsou vždycky v pořádku, Martine. A myslím, že když takhle mluvíme o té krabičce a o klobouku, může to být námětem dalších podcastů. Trochu bychom vysvětlili, co tím myslíme.
Martin: Jasně, určitě.
Kateřina: Proč používáme klobouk, a abychom dali lidem i nástroj, jak ho používat v běžném životě.
Martin: Jo, super, dobrý námět.
Kateřina: Tak já moc děkuju. Myslím, že tohle bylo úplně úvodní seznámení a poznání se. Děkuju, že jsi přijal pozvání a že do toho jdeš se mnou. Uslyšíme se zase příště.
Martin: Já moc děkuju za pozvání. Bylo to pro mě velice příjemné. Měl jsem trochu obavu, že nebudeme mít o čem mluvit, a přitom je vždycky o čem, a je to krásné, když to z člověka jde přirozeně, jak to cítí. Moc děkuju, rád jsem se s tebou potkal a budu se těšit na příště.
Kateřina: Tak jo, ahoj.
Martin: Tak ahoj.