Tři otázky, které tě vrátí k sobě
Dlouho jsem žila podle cizích pravidel a byla jsem přitom strašně unavená. Dnes se s vámi podělím o tři otázky, které mě vrátily k sobě a pomohou i vám najít to, co doopravdy chcete.
Autor: Kateřina HEALLO · 23. června 2026
Tak. Začínám tady nanovo a než vám napíšu cokoli jiného, chci vám říct proč. A přiznám se, že je mi z toho začátku hezky a zároveň tak trochu úzko, jak to u začátků bývá.
Smazala jsem všechno, co tu bylo předtím. Ne proto, že by to bylo špatné, vážně ne. Ale protože jsem potřebovala začít z místa, které je doopravdy moje. Tiše, bez nánosů, bez toho, co jsem si kdysi myslela, že tady má být. A jak tak začínám znovu, pořád se mi vrací jedna vzpomínka. Na chvíli, kdy jsem začínala úplně poprvé, a na otázky, které mě tehdy přivedly zpátky k sobě. A přesně o ty se s vámi dneska chci podělit. Tadá, a je to tady.
Roky jsem žila podle cizích pravidel
Já jsem totiž hodně dlouho žila tak nějak podle cizích pravidel. Co se sluší a co ne, jak má vypadat úspěch, co se má chtít a v jakém pořadí to mám chtít. Sbírala jsem ta pravidla celý život, vlastně ani nevím odkud všude, od rodiny, ze školy, z časopisů, z toho, jak se na mě dívali druzí. A měla jsem pak takový pěkně dlouhý seznam toho, co bych měla. A skoro žádný kontakt s tím, co doopravdu chci.
A tak jsem se hnala. Z jednoho „mělo by se" do druhého. Splnila jsem si nějaký cíl a místo úlevy přišla zvláštní prázdnota, a hned za ní další cíl. Jako bych pořád někam šplhala, a když jsem konečně byla nahoře, zjistila jsem, že to vlastně ani nebyl můj kopec.
Já se ve své práci setkávám se ženami, které dělají úplně všechno správně a uvnitř jsou strašně unavené.
Za roky, co provázím ženy jejich vztahem k sobě, vidím tenhle vzorec pořád dokola. Mají skvělou práci, fungující život, a stejně se v noci ptají, proč to pořád není ono. A já v tom čím dál víc vidím, že to není tím, že by se málo snažily. Spíš se, vlastně stejně jako já tehdy, snaží o cizí věci.
A pak přišly tři otázky
Zrovna v takové unavenosti jsem před lety narazila na jedno docela jednoduché cvičení. Tři otázky, nic chytrého, nic složitého. A přesto to ve mně něco pohnulo, protože mě poprvé po dlouhé době nikdo netlačil, ať jsem lepší. Ono mě to jenom pozvalo, ať se zeptám sama sebe.
Dám vám je tady. Trochu po svém, tak jak je dneska kladu sobě i ženám, se kterými pracuji. A klidně si je vezměte jen jako pozvání, možná se v tom najdete, možná vůbec ne, a obojí je úplně v pořádku.
První otázka: co chci doopravdy zažít?
První otázka zní: co chci ve svém životě doopravdy zažít? Ne čeho chci dosáhnout, to ne. Co chci zažít. Jaké chvíle, jaké pocity, jakou blízkost. A všimněte si, jestli vám hlava hned skáče s tím, co je rozumné a dosažitelné. To nevadí, jen ji nechte chvíli mluvit a pak se zeptejte ještě jednou, o kousek tišeji. Co byste chtěla zažít, kdyby se nikdo nedíval a nikdo to nehodnotil.
🌿 Zvláštní prostor v tichu… to je místo, kde se objevuje tvoje skutečná pravda.
Druhá otázka: k čemu se chci vrátit?
Druhá otázka, a tu obracím asi nejvíc, zní: k čemu se chci vrátit a co si chci dovolit? Většina návodů se na téhle úrovni ptá, jak se chcete zlepšit, co se ještě naučit, co na sobě vypilovat. Já se ptám jinak. Protože růst pro mě, jak já to vidím, dávno není o přidávání. Je spíš o ubírání. O návratu k něčemu, co ve mně vždycky bylo, jen to bylo zavalené pravidly a strachem. Možná je to dovolení si odpočinout. Možná radost, kterou jste znaly jako holky, než vám někdo řekl, že na ni nemáte čas.
Růst pro mě není o přidávání. Je spíš o návratu k tomu, co jsem vždycky byla.
Třetí otázka: co chci dávat dál?
Třetí otázka: co chci dávat dál? Když budu žít to, co chci zažít, a vrátím se k sobě, čím chci být pro lidi kolem? Nemusí to být nic velkého. Může to být způsob, jakým jste přítomná u svých dětí, klid, který přinesete do místnosti, nebo to, že někomu dovolíte být tak, jak je.
Žádné stopky, žádný spěch
Možná teď čekáte návod, jak na to. Že si máte dát stopky a pár vteřin na každou otázku, ať to logická mysl nestihne zbrzdit. Já jsem to tak kdysi taky viděla.
Ale stopky vám nedám. Protože vím, co spěch dělá tělu, které je nejisté. Ten tlak a to zrychlení často probudí přesně tu úzkost, před kterou my většinou utíkáme. A já vás honit nechci. Já vás chci pozvat.
Tak si vezměte papír, až budete chtít, klidně až za týden. Uvařte si čaj, sedněte si k oknu a položte si tu první otázku. A pak jen poslouchejte, co se ozve. Bez hodnocení, bez správných odpovědí. A když se nic neozve, je to taky odpověď, vážně. Znamená to jen, že to ještě chce víc ticha a víc bezpečí, a to je úplně v pořádku.
🌿 Tohle není test. Je to rozhovor se sebou, na který jste možná hrozně dlouho neměla čas.
Zpátky k sobě
Ještě vám řeknu jednu věc, a pak vás pustím k tomu čaji. Já jsem kdysi narazila na Gabora Matého, lékaře a terapeuta, který stojí za metodou Compassionate Inquiry, a on říká takovou věc, která mi nikdy nevypadla z hlavy. Že jsme se jako děti naučily volit mezi tím být sama sebou a být milovaná, a skoro vždycky jsme obětovaly tu první, abychom zůstaly milované. A jak já to dneska vidím, ty tři otázky jsou vlastně taková tichá cesta zpátky. Zpátky k sobě, kterou jsme kdysi musely odložit.
Tahle perspektiva, návrat k sobě místo neustálého zlepšování, je srdcem celé mojí práce v Somatic Nutritional Therapy® i toho, jak mluvím se ženami v podcastech.
Smazala jsem všechno a začínám znovu právě tímhle, protože všechno ostatní, co tu spolu budeme tvořit, vyrůstá z jedné jediné věci. Z dovolení ptát se sama sebe, co opravdu chci, místo toho, co bych měla.
A abyste s tím nezůstala jen tak v hlavě, připravila jsem k tomuhle textu malé cvičení, najdete ho v příloze pod článkem. Jsou v něm ty tři otázky a hlavně klidné místo, kam si k nim můžete psát, svým tempem a beze spěchu. Ať máte po ruce něco, s čím si můžete sednout sama doma a v klidu se k tomu vrátit.
Tak si tenhle týden aspoň jednou tiše přisedněte sama k sobě. Nic víc po vás nechci.